Popis ruského dobrodružsví od mého bratrance
Náš plán cesty: Moskva - Tajšet - Severobajkalsk - vesnička Bajkalskoe - ostrov Olchon - Irkutsk - pohoří Velké Sajany - Ulan-Ude - Vladivostok - Petrohrad.
Do Ruska jsme vyrazili ve třech, já, Ilonka a kamarád Lála -Ladislav. V Tajšetu (město na sibiři) jsme se měli setkat s kamarádem Pájou -Pavel, který studoval jeden semestr v Tomsku. Vlakem do Moskvy jsme dorazili v pořádku ráno a čekala nás první byrokratická překážka v podobě přihlášení se na OVIRu - Cizinecká policie. Tak nějak jsme to nakonec zvládli a měli jsme celý den na procházku po Moskvě. Mrzelo nás, že jsme nestihli Lenina.
Večer jsme na Jaroslavském nádraží v Moskvě nasedli do vlaku Transsibiřské magistrály a vyjeli po ní na Sibiř. Cesta vlakem byla dobrá, vlak byl celkem luxusní, ale jelo se šíleně dlouho. Koukat se z okýnka po dvou dnech opravdu omrzí. Samá rovina, všude jen břízy a borovice, dřevěné vesničky a panelová města. V Tajšetu jsme se všichni shledali a pokračovali po BAMu na sever Bajkalu do Severobajkalsku.
Tam jsme přijeli 1. 7. okolo 17:00. Hned, jak jsme vystoupili z vlaku, šli jsme se podívat na Bajkal. Je nádherný. Příroda kolem je moc krásná. Naším úkolem ještě pro tento večer bylo zjistit, kdy jede loď na ostrov Olchon a koupit lístky na příští týden. Našli jsme přístav, ale domluva s místními rybáři byla těžká. Všichni byli ochotní nás na Olchon odvést, ale za obrovské sumy ? 25000 rublů (kurs 100 rublů = asi 86 kč). Nakonec jsme zjistili, že pravidelná loď jezdí v úterý a pátek. Lístky si tedy koupíme až na místě.
Šli jsme tedy po břehu Bajkalu s tím, že si najdeme místo na spaní a ráno vyrazíme maršrutkou do vesničky Bajkalskoe (asi 40 km). Po cestě jsme narazili na tři mladé páry. Bylo to pět Rusů a jeden Burjat, všichni prý studenti. Pozvali nás k ohni na šašlik, nachytali omuly (ryba žijící pouze v Bajkalu), byli velice přátelští. V nedalekém lesíku jsme si postavili stany a večer strávili v jejich společnosti. Asi k půlnoci odešli a my zůstali sami, ale ne dlouho.
Po chvilce ke břehu přijelo auto a vystoupili úplně ožralí Rusové (nebo Burjati) a chtěli pít vodku. Podařilo se nám je ukecat, aby nás nechali a odjeli. Nicméně nikdo z nás ve stanu nemohl usnout. Ti opilí Rusové se pak ještě jednou vrátili a snažili se nás přemluvit k pití vodky. Naštěstí brzy odjeli.
Asi před třetí hodinou ranní jsme zaslechli projíždět okolo auto, a asi po deseti minutách jsme uslyšely kroky lesem. Někdo obestoupil naše stany. Zprvu jsem myslel, že jsou zase zpátky. Posadil jsem se. Najednou se někdo snažil do stanu dostat a rozepnout zip u vnějšího stanu, přičemž s ním hrozně lomcoval. Rozepnul jsme vnitřní stan, a uviděl před sebou člověka v černé kukle. Vtom jsem dostal ránu železnou tyčí do hlavy. Ilonka nejprve hrozně křičela, protože viděla mou hlavu od krve. Okamžitě jsme jim dali všechno, o co si řekly: peníze, mobil, celou peněženku, a vzali si foťák. Pak nás nechali a věnovali se našim kamarádům.
Lála se chtěl nejprve bránit a snažil se schovat mobil, ale dostal nůž na krk (kde měl po něm ještě i v ČR stopu) a byl vyvlečen ze stanu. Přitom ho dvakrát bodli do břicha, ale naštěstí to nebylo hluboko. Myslel si prý, že nám jen rychle vezmou věci a utečou, tak chtěl zachránit mobil. Banditi je oba vytáhli ze stanu, museli si lehnout na záda a oba je svázali. Začali rabovat jejich stan a brát všechno, co mělo nějakou cenu. Lálovi vzali celý batoh. My jsme se zatím krčili ve stanu. Ale přišlo ještě na nás. Pomatuji si, jak dovnitř do stanu někdo vrazil nůž. Seděl jsem naštěstí dost daleko, a tak mě jen řízli do pravé ruky.
Museli jsme se vyplazit ven, dát ruce za záda a byli jsme také svázáni. Já jsme za celou dobu neřekl jediný slovo, komunikoval s nimi jen Pája. Pořád dokola se snažili najít ještě nějaké peníze a cennosti. Vzali nám všechno cennějšího, jen pasy nám nechali. Leželi jsme tam na zemi a vždycky najednou přišla rána železnou tyčí, do zad, do rukou, do nohou - Strašně jsme se báli a s Ilonkou jsme se dívali jeden na druhého. Celé to trvalo asi 45 minut, prostě nekonečně dlouho. Když už se rozhodli odejít, dostal jeden z nich nápad pořádně nás ještě zmlátit. Nejvíce se při odchodu vyřádili na Ilonce, které dali přes nohy, a na Pájovi, kterému zlomili ruku. Já dostal několik kopanců do obličeje a za krk. Nakonec odešli. Bylo jich asi 5 nebo 6. Měli železné tyče a pořád řvali, že budou střílet. Ke konci tam chtěl ještě jeden zůstat a pohlídat nás, aby mohli ostatní zmizet, a to jsem si říkal, že nás zabije. Nakonec odešli všichni.
Byli jsme hrozně v šoku, ale rádi, že jsme naživu. Chvíli jsme leželi, ale ne dlouho, protože Pája s Lálou měli moc utažená pouta. Ilonce se podařilo najít jediný nůž, který nám nevzali a rozřezala si pouta. Naši kamarádi měli už úplně modré prsty a do teď je necítí. Byli jsme tedy volní, ale co teď. Museli jsme nechat věci věcmi a všichni se dostat na policii. Někteří chtěli jít do baru, který byl u přístavu, ale já jsem rozhodl, že musíme jít na nádraží. Tam je přece vždycky nějaký policista. Měli jsme takový strach, že je někde potkáme, že se to nedá popsat. Šťastně jsme se dostali k nádraží do depa, odkud nám zavolali policii.
Přijel pro nás úplně opilí policista a my se báli, že by do toho mohl být taky zapletený a že to začne nanovo. Jeli jsme s ním zpátky na místo. Všechny věci, co nám zbyly, jsme naházeli do báglů a jeli jsme na policejní stanici. Pája musel do nemocnice a my zůstali na chodbě, protože byl zrovna v televizi fotbal MS a službu konající policista se chtěl dodívat.
Pája přijel z nemocnice s rukou v dlaze. Policista, který ho vezl, mu řekl: “Neumíš rusky, spadl jsi ze skály a jinak to nebude!?” Doktor byl samozřejmě nalitý jak žok. Nedostal z nemocnice vůbec žádný papír. Do rána jsme čekali na to, až přijde ženská a zapíše naše výpovědi. Za asi 9 - 10 hodin strávených na výsleších dokázal vyšetřovatel místní policie v Severobajkalsku napsat jen naše jména a seznam ukradených věcí. Vypadalo to, jako kdyby nás okradli někde v autobuse. Začali jsme se tam hádat a asi půl hodiny jsme na sebe navzájem křičeli. Nakonec nám tedy do správy napsal, že to bylo s přičiněním násilí a že jsme byli zranění.
Když už jsme odcházeli, přišel náčelník stanice a začalo se to hýbat. Seřval pár podřízených a my jsme museli zpátky. Viděli jsme přes 3000 fotek různých vrahů a zlodějů od 12 do 50 let. Poznali jsme mezi nimi Burjata, který s námi byl ten večer u ohně. I jméno sedělo. Náčelník nám řekl, že už byl za něco ve vězení a že je to kriminálník a recidivista. Náčelník začal vysílat své policisty do terénu a vždycky někdo přinesl nějakou informaci. Ale my už jsme nechtěli na nic čekat. Zavezli nás na nádraží a my jsme koupili lístky na první spoj do Tajšetu. Představa, že bych tady musel strávit ještě jednu noc, mi naháněla husí kůži. Náčelník se ještě několikrát na nádraží vrátil a chtěl vědět nějaké detaily.
My jsme ale na nic nečekali a vyjeli směr Tomsk, a tam jsme byli dvě noci na kolejích, kde Pája studoval, pak jsme letěli do Moskvy a hned, jak jsme vyřídili víza s Běloruskem, jsme vyjeli domů.
Pája šel v pondělí s rukou na operaci a zjistili mu naštíplý obratel.
Při kontrole záznamů o volání z našeho VoIP telefonu jsem zjistil, že za jednu minutu volání na nádraží (síť českých drah) platím víc než za minutu volání do Singapuru. 
